ZPĚT NA ÚVOD
 

Kostarika ( 29. 4. 2007 - 14.5.2007) - Deník z cesty

 

 

29.4.2007 – den první - Odlet do Kostariky

30.4.2007 – den druhý – Cesta do Cahuity

1.5.2007 – den třetí – Národní park Cahuita

2.5. 2007 – den čtvrtý – přejezd do La Fortuny

3.5.2007 – den pátý  - Národní park vulkán Arenal

4.5.2007  - den šestý – Caňo Negro

5.5.2007 – den sedmý – Národní park vulkán Tenorio

6.5.2007 – den osmý – Národní park Palo Verde a přesun do Monteverde

7.5.2007 – den devátý – Monteverde

8.5.2007 -  den desátý - přesun do Manuel Antonio

9.5. 2007 – den jedenáctý - Národní park Manuel Antonio

10.5.2007 - den dvanáctý – Národní park Marino Ballena

11.5. 2007 - den třináctý – Palmar, přesun k Irazu

12. 5. 2007 - den čtrnáctý – Národní park vulkán Irazu

13. 5. 2007 - den patnáctý – Národní park vulkán Poás a zahrady La Paz

14.5.2007 - den šestnáctý – odlet

 

29.4.2007 – neděle - Odlet do Kostariky

 

Ve 14.00 hodin máme sraz s dalšími účastníky „expedice“ na Proseku. Přijíždíme asi ve 14.10. Bohužel až na místě zjišťuji, že mi do auta nebyl naložen cestovní batůžek s peněženkami a jinými „nepodstatnými“ drobnostmi. Vzhledem k tomu, jak hektická byla evakuace z domova, není se ani čemu divit. Nezbývá než aby se chudák taťka, který nás na místo srazu vezl, otočil a uháněl pro batůžek.  Ve 3 hodiny odpoledne se shledávám s batohem a míříme do Frankfurtu na letiště. Cesta po německých dálnicích ubíhá rychle a bez problému a kolem 9. hodiny večer jsme na letišti. Hledání prázdninového parkoviště už tak jednoduché není a bez dotazu bychom asi kolem frankfurtského letiště ještě dlouho bloudili. Konečně ale nacházíme i levné  prázdninové parkoviště za 81 euro na 16 dní, parkujeme  a shuttle bus nás odváží k terminálu 1. Ve  23.50 usedáme do letadla společnosti Condor mířícím do Dominikánské republiky a dále do Kostariky. Letadlo je zcela plné, také to není jeden z nejposlednějších modelů boingůJ, ale let probíhá hladce a bez  turbulencí a podávaná strava je chutná. Letadlo má  mezipřistání  v Dominikánské republice, kde vysedá větší část německých turistů. V poloprázdném letadle pokračujeme do San José. Přesun do Kostariky i s mezipřistáním trval 15 hodin 10 minut, ale kupodivu mi cesta uběhla velmi rychle a ani jsem se nestihla nudit.

 

jdi na začátek

 

30.4.2007 – pondělí – Cesta do Cahuity

 

V 7 hodin místního času  přistáváme v kostarickém  hlavním městě San José. V 8 hodin po všech výstupních formalitách a výměně peněz ( mimochodem za vyděračský kurz 470 C za $ ), vycházíme z letiště a vyhlížíme nějaké zaměstnance Adobe rent a car, u kterých jsme si objednali Toyotu Rav. Bohužel nás nikdo nečeká, zato se na nás vrhají zástupci jiných agentur, hotýlků a taxikáři. Bloumáme kolem vchodu na letiště téměř  půl hodiny, ale stále pro nás nikdo nejede. Už se chystáme volat do půjčovny, když se na rohu objevuje auto s logem Adobe. V místní kanceláři Adobe půjčujeme Toytu Rav a po 9. hodině ranní  vyrážíme směrem na karibské pobřeží do městečka Cahuita. Projíždíme samým centrem San José, které je nevzhledné a utvrzuje  nás jen v tom, že nestojí zato se tu  v příštích dnech zastavovat. V San José je značení mizerné a bez podrobně vyznačené trasy, kterou nám zakreslili do mapy v Adobe, bychom se ze  San José asi tak jednoduše nevymotali. Problém je v tom, že výpadovky na hlavní trasy nevypadají o nic širší a používanější než ostatní silnice a silničního značení je tu také poskrovnu.  Nicméně s kvalitní navigací a mapkou hladce opouštíme San José. Projíždím hlavním tahem přes národní park Braullio Carillo  a začínáme si uvědomovat, jak moc je Kostarika zelená. Silnice se kroutí hornatou krajinou, maximální povolená rychlost je 60 až 80 km v hodině. Rychlost se vyplatí dodržovat, protože na mnoha úsecích stojí policisté s radary a zastavují nekompromisně kamiony, osobní auta i motorky.

Už po ránu je velmi teplo a oceňujeme výhody klimatizovaného auta.  Naše první zastávka je v městečku Guápiles, kde prozkoumáváme místní supermarket. V přepočtu za 15 Kč kupujeme celý trs banánů. Jinak jsou tu ceny obdobné jako u nás. Kolem poledne nám začíná kručet v břiše ( no hlavně Michalovi ) a pošilháváme po restauracích, kterých je podél silnice dost a dost. V Kostarice se dá poměrně levně najíst v restauracích Soda, které jsou určeny zejména pro místní. Vždy se v nich dá sehnat casado, jídlo které je tvořeno kopečkem rýže, červenými fazolemi, nějakým masem, salátem a přílohou je tortila. Někdy mají sody i dost široký sortiment, takže nejsou až tak lidové a  ani se neliší od ostatních skromnějších restaurací. Ceny hlavního jídla se tu pohybují okolo 4 USD.  Po chvilce dohadování jestli je už vhodná doba na jídlo, zastavujeme u restaurace. Soda to není. Nemají jídelní lístek a tak si dáváme to stejné, co má vedle u stolu Kostaričan. Dostáváme casado s kuřetem. Kuře má podobu oloupaného kuřecího stehna a je opečené. Chutná evropsky. Fazole nejsou příliš ochucené. Salát chutná jako obloha v našich restauracích. K tomu dostáváme doprostřed stolu ještě zavařovačku, v níž plave v nálevu cosi neidentifikovatelného. K experimentu se odhodlává jenom Pavel a okamžitě zapíjí „ostrý experiment“ zbytkem coca-coly. Já jsme s jídlem spokojená, ostatní už méně, ale poživatelné to bylo. První testování kostarické kuchyně jsme zdárně přežili a pokračujeme do Cahuity. Krajina kolem silnice se mění, začínají nekonečné  banánové plantáže a domky na dřevěných kůlech. Takhle nějak jsme si představovali exotický Karibik.  Před miniaturními kostarickými domečky roste bujná vegetace. V mnohých rostlinách poznáváme naše pokojové  rostliny, které si pracně pěstujeme v květináčcích a tady dosahují rozměrů velkých keřů. V některých úsecích vede silnice dost blízko pobřeží a od pohádkového moře nás dělí jen úzké palmové háje. Několik kilometrů před Cahuitou projíždíme slušně ozbrojenou policejní kontrolou, jsme totiž už blízko panamských hranic. Evidentně ale nevypadáme jako domorodci a tak nám ozbrojenec kyne, že můžeme bez zastavení pokračovat v jízdě.

Kolem třetí přijíždíme do Cahuity. Ubytovacích zařízení je tu bezpočet a tak vybíráme z množství kabin pokojíček, který by se nám líbil. Nakonec končíme v Cabinas Safari za 10 USD na osobu.

Jsme úplně zmořeni vedrem, a proto se chceme trochu zchladit v moři. Testujeme vodu na kraji národního parku Cahuita. První metry pláže nejsou vhodné k plavání kvůli silným nebezpečným proudům, ale vykoupat se tu dá.  A voda je nádherně teplá, takže se nemusíme osmělovat a můžeme se jen nechat houpat vlnami. I chvilka ve vlnách stačí, aby se nám po náročné cestě zlepšila nálada. Večer si sedáme do restaurace v Cabinas Safari a dáváme si pizzu.  Je dobrá, ale Ital by místní kostarický produkt za pizzu asi neoznačil. Nakonec kupujeme ještě šnorchlovací výlet za 20 USD na osobu na další den a testujeme internet přes ulici, abychom oznámili, že se nacházíme v Kostarice a jsme zatím živí a zdraví.

 

jdi na začátek

 

1.5.2007 – úterý – Národní park Cahuita

 

Vstáváme v 7.30, v 9.00 máme naplánován odjezd lodí na výlet ke korálovým útesům v Národním parku Cahuita. V restauraci u hotýlku si dáváme první kostarickou snídani. K snídani se v Kostarice servíruje jejich místní oblíbený snídaňový pokrm – tzv. galo pinto, což je pražená rýže smíchaná s fazolemi a k ní si můžete zvolit vajíčka na různý způsob, míchaná, volské oko, případně ještě šunku,  a chléb či tortilu. Galo pinto zatím odkládáme na později a dáváme si ovocné talíře a samotná míchaná vajíčka.

V devět hodin přichází k hotýlku průvodce a pěšky s ním pokračujeme k moři. Na břehu moře jsou naskládány malé loďky a jednu z nich naše statní mužští zástupci musí stáhnout na moře. Ze začátku překonáváme vlny a pak se dostáváme do klidnějších vod. Asi za 5  minut je před námi Punta Cahuita a zastavujeme. První zastávka je zaměřena především na pozorování korálového útesu. V hloubce od 2 do 1 metru je tu až 6 druhů korálů. Ryb tu moc není, ale sem tam se nějaká barevná rybka mihne. Zato další zastávka je zaměřena na pozorování ryb, pod námi proplouvají až metrové kousky. Zahlédneme tu nejméně 20 druhů ryb, těžko odhadovat. Rozhodně to stojí zato. Na závěr nás průvodce vysazuje s loďkou na mysu Cahuita. Na mysu se shromáždili turisti z loděk a malpy kapucínské tu od nich loudí potravu. Rozhodně nejsou plaché. Využíváme příležitosti, že jsme byli vysazeni na pevninu  a vyrážíme na procházku národním parkem směrem na Puerto Vargas. Cesta vede pralesem a podél nádherných pláží s kokosovými palmami. Nezbývá nic jiného než se kochat vysloveně kýčovitými sceneriemi. Džungle s proplétajícími se liánami, stromy s pokroucenými kmeny a kořeny, rudé květy, ibiškové aleje, haldy kokosových ořechů… Pavel se pokouší kokosové ořechy rozbíjet, ty ale úspěšně fyzickému násilí odolávají. Na trosečníka by musel nějakou dobu trénovat. Je pod mrakem a jde se příjemně až do Puerto Vargas. Protože cesta uběhla rychle a nechce se nám vracet zpět po silnici, vracíme se stejnou cestou až na Bílou pláž, kde si užíváme příjemné vlnky Atlantiku.

Večer vyrážíme do ulic a máme problém si z mnoha restaurací vybrat tu správnou.  Nakonec si naši volbu pochvalujeme a pokud můžu mluvit za sebe, dávám si tu asi nejlepší jídlo v Kostarice  - kalamáry s karibskou omáčkou ( i když ostatní mé nadšení s kalamáry asi nesdíleli J).

 

jdi na začátek

 

2.5. 2007 – středa – přejezd do La Fortuny

 

Probouzíme se do zataženého rána. Za doprovodu reggae snídáme naposledy v Cabinas Safari. Na tento den jsme naplánovali přesun do města La Fortuna, nad kterým se tyčí nejaktivnější kostarická sopka Arenal. Krátce po snídani se spouští pravý kostarický liják, nádherná ukázka tropického lijáku v období dešťů. Chvíli vyčkáváme, protože potřebujeme ještě naložit věci do auta, ale déšť se nechystá utichnout  a tak parkujeme auto poblíž restaurace, která má stříšku. Ale i přeběhnutí od dveří řidiče pod střechu znamená, že řidič je promočený naskrz. Nakládat tak mohou pouze pánové, kteří svlékají košile a vrhají se s batohy do proudů vody. Stále prší a tak za deště opouštíme Cahuitu. Zastavujeme ve městě Puerto Limon, protože potřebujeme vyměnit peníze. Jsou zde 2 banky, ale jak zjišťujeme, Bank of Costa Rica se vyznačuje tím, že před ní stojí neustále fronta lidí. Míříme proto do druhé banky, kde je obsluha pružnější a bez front. Kurz odpovídá přibližně oficiálnímu kurzu na rozdíl od vyděračského kurzu ve směnárnách na letišti.  Ve městečku Guápiles si dáváme oběd u Burger Kinga a pořizujeme nejnutnější nákup. Pokračujeme opět v cestě a plánujeme malé zastávky, ale vždy, když si chceme zpestřit cestu nějakou turistickou atrakcí, začíná opět pršet a prší až do La Fortuny, kam dorážíme zhruba kolem čtvrté odpoledne. Prvním naším úkolem je najít ubytování, což není tak jednoduché, protože ubytování je většinou drahé ( dražší než jak uvádí Lonely planet ) nebo ošklivé. Nakonec končíme v La Riviera Cabins za 30 USD za dvoulůžkový pokoj se snídaní.  La Riviera Cabins jsou skromné chatičky situované v krásné tropické zahradě na předměstí Fortuny. Platíme rovnou dvě noci.  Protože mezitím ustal déšť vyrážíme pěšky na procházku městečkem. Arenal je bohužel zahalený v mracích. Fortuna je turistické město se spoustou obchůdků, restaurací a agentur nabízejících výlety do okolí. Obcházíme obchůdky se suvenýry, ale nákupy odkládáme na pozdější dobu. Je přece teprve začátek naší dovolené. Později bohužel zjišťujeme, že jsme suvenýry měli nakupovat tady. Ceny byly nejmírnější a výběr asi největší. Nakonec si dáváme v pěkné restauraci výborné casado, které doplňujem výbornými džusy z čerstvého ovoce. Píšeme tu také pohlednice a  vyzvídáme od místních, kteří trochu vládnou angličtinou,  typický pohlednicový pozdrav -  něco jako naše  „Hezký pozdrav z Kostariky…“. Domorodci si chvíli lámou hlavu a říkají nám, že nejvýstižnějším ekvivalentem bude asi Hola! Pura vida!.  Večer zakončujeme v houpacích křeslech  na terase zahrady s plechovkami místního imperialu a Cuba Libre a čerstvým porcovaným ananasem.

 

jdi na začátek

 

3.5.2007 – čtvrtek  - Národní park vulkán Arenal

 

Probouzím se brzy a jdu vykouknout ze zahrady, jestli náhodou není vidět Arenal. Máme štěstí! Je nádherné ráno a zpoza červánků skutečně vykukuje Arenal. Fotím a cestou zpět do chatičky potkávám Michala, který měl stejný nápad a vybaven foťákem vyráží na lov. Z obavy, aby se nám Arenal nezahalil do mraků, nakonec všichni naskakujeme do auta a vyrážíme blíže k Arenalu fotit z příhodnějšího místa. Arenal má už kolem špičky prstenec z mraků, ale stále je krásně vidět. Uspokojeni z ranního výhledu snídáme v zahradě, kde nám ochotná paní servíruje ovocné talíře a chleby s marmeládou.  Program na dnešní den je jasný -  Národní park vulkán Arenal. Platíme 6 USD za vstup do národního parku a parkujeme naši Toyotu v tzv. únikové pozici - kufrem k okraji parkoviště a čelem k výjezdu. Zaměstnanci národních parků pečlivě dohlížejí, aby všechna auta byla takto souměrně zaparkována. V parku jsou turistům zpřístupněny 3 kratší okruhy.  My se jdeme nejdříve podívat na vyhlídkovou plošinu. Arenal je odsud krásně vidět, ale také je slyšet, jak pracuje. Ozývají se rány a zdánlivá oblaka nad kráterem nejsou jen mraky, ale i popel a kameny, které při dopadu dál víří popel na svazích sopky.  Z vyhlídkové plošiny se musíme vrátit zpět asi kilometr a půl  a napojujeme se na další trasu, která kříží toky lávy z roku 1993 ( tzv. Sendero Las Coladas ). Nejdříve procházíme stezkou, která je prosekána mezi travinami vysokými nejméně 3 metry. Po nějaké době vcházíme do tropického pralesa, který ale neposkytuje dostatek stínu a vláhy, jak bychom si přestavovali, je totiž vedro a sluníčko praží.  Zpocení vystoupáme na lávové pole odkud je krásný výhled na Lagunu Arenal a sopku samotnou. Za lávovými poli cesta pokračuje další 2 km pralesem. Pak se cesta mění v soukromou cestu s vrátky a cedulí „zákaz vstupu“. Dále je možné pokračovat pouze potokem. Vracíme se stejnou cestou. Fascinují nás zvuky, které z džungle vycházejí, ale nejsme schopni identifikovat jejich původce, snad žáby, hmyz nebo ptactvo? Ptáků tu poletuje dost, na savce nemáme štěstí nebo dost vycvičený zrak. Po cestě zahlédneme také 2 druhy orchidejí. Kostarická fauna a flora je úžasná.  Na parkovišti se občerstvujeme a protože je krátce po poledni, stíháme ještě jeden výlet. V blízkosti Fortuny se nachází velmi atraktivní vodopád  - Catarata La Fortuna.  K vodopádu se vybírá vstupné 6 USD, ale vzhledem k tomu, jak je vodopád fotogenický, to určitě stojí zato. Také se tu dá vykoupat v blízkých jezírcích. Takže platíme vstupné a míříme k vodopadů. Z vyhlídky fotografujeme 70 m vysoký vodopád a pak  k němu prudce sestupujeme dolů. Pánové se koupají v jezírku u vodopádu. Pak se obloha zatahuje a vypadá to na bouřku, takže cestu nahoru rychle vybíháme a mírně namočení naskakujeme do auta. Původně jsme měli v plánu navštívit termální prameny Baldi, ale protože už jsem se osvěžili u vodopádu, nějak necítíme potřebu navštívit tohle termální koupaliště. K večeři si dáváme rizoto s poetickým názvem „vulkán Arenal“.

 

jdi na začátek

 

4.5.2007  - pátek – Caňo Negro

 

Dnes je zataženo a Arenal se schovává v mracích. To už nás ale trápit nemusí, míříme dál na sever do rezervace Caňo Negro. Caňo Negro se nachází blízko hranic s Nikaraguou a je to laguna kolem řeky Rio Frío. Takový malý ráj pro pozorování ptactva. Projíždíme malebnou zemědělskou krajinou, provoz je méně hustý než na jihu, na silnicích přibývají koně. Před polednem přijíždíme do městečka Upala. Nejedná se o žádné centrum turistického ruchu, ale spíše o křižovatku hlavních silničních tahů, proto je zde jen málo hotýlků. Zkoušíme první motorest a při ceně 12 USD za pokoj jsme ochotni se smířit se strohým, ale čistým pokojem. Ubytováváme se a vyrážíme dál na sever do rezervace Caňo Negro. Projíždíme opět malebnou vesnickou krajinkou po slušné neasfaltované silničce až do vesnice Caňo Negro. Žádné jiné turisty nevidíme a ani nepoznáváme, která z budek je sídlo správy rezervace, ale přichází k nám Kostaričan, který nám nabízí 2 hodiny na loďce za cenu 60 USD. Rozhlížíme se, ale nevidíme nikoho, kdo by našemu lodivodovi zvýšil konkurenci a tak s jeho nabídkou souhlasíme. V zápětí kráčíme po břehu slepého ramene či přítoku až k řece Frío. Lodivod přijíždí s poměrně komfortní zastřešenou loďkou. Je kolem poledne a praží sluníčko, a tak mám obavy, aby se nám všechna zvířata neschovala. Ráno by samozřejmě projížďka po lodi byla lepší, ale to časově nezapadá do programu. Obavy jsou ale brzo rozptýleny, když u prvního stromu zajíždíme ke břehu a vidíme 2 kajmany a ve větvích obrovského leguána. Začíná přehlídka kostarického vodního ptactva prostřídaná s pozorováním kajmanů, kterých je v řece opravdu hodně. Někteří proplouvají v těsné blízkosti kolem loďky a dali by se pohladit, kdyby měl někdo zájem? Zuřivě fotíme a přebíháme z jedné strany loďky na druhou a efektně tak loďkou houpáme. Lodivod se přibližuje až těsně ke břehu, na kterém se vyhřívá statný kajman. Jsme od břehu asi půl metru, ale kajman je zjevně znechucen naším okukováním a nespolečensky nás opouští sklouznutím do vody pod loďku, čímž způsobuje takové malé tsunami. I my máme příležitost ochutnat krásně hnědou vodu z řeky Frío. K identifikaci živočichů slouží pro turisty v Kostarice velice šikovné listy,  na nichž jsou vyobrazeni různí živočichové v závislosti na místě výskytu. My v rukou držíme kartičku ptactva  mokřad pro oblast Caňo Negro a Palo Verde. Takže alespoň si můžeme zkontrolovat názvy, které náš lodivod vykřikuje. Asi po hodině plavby po řece se dostáváme k místu, kde se řeka rozšiřuje a my jsme u pozůstatků laguny. Vyplašíme hejna volavek, v dálce se na svých vysokých nohou procházejí ptáci Jabiru a ještě dál v pozadí vidíme Arenal. Voda je tu dost mělká, loďkou už se dál nedostaneme. Ještě letos pořádně nepršelo, doba kdy se řeka rozlije ze svých břehů teprve přijde. Ve dvě hodiny přirážíme opět ke břehu, platíme průvodci a  jdeme hledat restauraci. U řeky je pouze jakýsi hangár, který je označen za restauraci, ale nevypadá příliš přitažlivě. Opouštíme Caňo Negro a po cestě vyhlížíme nějaké stravovací zařízení. Bohužel nic takového tady není. Zastavujeme u jakési haciendy, která by mohla vypadat na restauraci a má v názvu „ranč“. Mladík nám ukazuje, kde máme zaparkovat a ujišťuje nás, že se tu můžeme najíst. Jídelní lístek samozřejmě nemají, takže musí zapracovat fantazie a musíme si říct, co bychom si dali. Nehodláme experimentovat a tak vybíráme casado s vepřovým.  Nějakou dobu čekáme, ale čekání se vyplatí, jídlo je moc dobré, obsluha milá, posezení příjemné. V pozdním odpoledni se vracíme do Upaly. Jelikož městečko vypadá sympaticky, vydáváme se na pěší procházku po Upale. Procházíme rezidenčními čtvrtěmi, kostarické domečky jsou malinké, některé nemohou mít víc jak 2 pokoje. Často jsou otevřené dveře a tak nepřímo nakukujeme až do obýváků. Večer je tu ještě poměrně rušno, vidíme řemeslníky – automechaniky, ševce, krejčí  v malých dílničkách. Městečko vypadá bezpečně, i když večer bychom takovou procházku asi neabsolvovali. Pak už jen odpočíváme na hotelu. Hotelové pokojíčky jsou notně omšelé, ale jsou vybaveny televizí se slušným výběrem televizních kanálů a tak relaxujeme u Bridget Jones II a večer opět zakončujeme tlacháním před motelem s Cuba Libre a místním pivem. Závěr večera nám zpestřuje Kostaričanka, která sem přijela na motorce se svým milým a asi shání ubytování. Zřejmě se nás ptá na cenu a jiné detaily a vůbec jí nevadí, když ji nechápavým krčením ramen asi 10 minut přesvědčujeme, že opravdu nemluvíme španělsky.

 

jdi na začátek

 

5.5.2007 – sobota – Národní park vulkán Tenorio

 

Budíček máme brzo, v 7 hodin snídáme z vlastních zásob a v 7:30 už se přesunujeme k Národnímu parku  vulkán Tenorio. Národní park není daleko od Upaly, ale od odbočky u Bijaguy k němu vede hrubá 11 km dlouhá šotolinová cesta.

Projíždíme zvlněnou kopcovitou krajinkou s pastvinami a menšími políčky. Chvílemi musíme zvolnit a počkat, až se četná stádečka krav rozestoupí před naším autem. Asi po 50 minutách vidíme rangerskou stanici a parkoviště. Před námi sem dorazila už 3 auta. V Národním parku Tenorio nás čeká asi 7 kilometrů dlouhý okruh kolem řeky Celeste. V rangerské stanici platíme tradiční vstupné 6 USD a můžeme vyrazit. Pomalým tempem se dostáváme k vodopádu. Řeka Celeste zde s hukotem padá ze skalního bloku a končí v blankytně modrém jezírku. Bohužel se odněkud vynořila kostarická rodinka s průvodcem a nemají vůbec pochopení pro vytváření krajinářských fotografií a kochání se poetickými sceneriemi. S halasem se vrhají pod vodopád a cachtají se tu jako na veřejném koupališti ( koupání pod vodopádem navíc zakazuje poměrně výrazná cedule ). Zpočátku trpělivě, pak už netrpělivě vyčkáváme až uvolní  záběr. To se asi po 20 minutách děje a my si konečně můžeme pohádkově modrý vodopád vyfotit v plné kráse.

Co jsme sestoupili k vodopádu, musíme vystoupat  zpět nahoru, abychom mohli pokračovat v cestě na vyhlídkovou plošinu a dál k místu označovanému Poza Azul. Poza Azul je malá laguna a má sytě modrou barvu, místy se jeví blankytně modrá, místy azurově modrá, v každém případě se nezdá možné, že by něco takového vytvořila sama příroda. Spíše byste podezírali bláznivé malíře, kteří zde rozlily kbelíky s barvou. Tady cesta nekončí ale vede podél řeky Celeste. Není pochyb, že jsme v sopečné oblasti. V řece to bublá, jsou zde i cítit výrony plynů. Překonáváme visutý most a několik lávek. V místě zvaném Teňideros se  modrá Celeste spojuje s jiným vodním tokem žluté barvy. Naše cesta končí u „termálních pramenů“. Řeka zde má normální barvu a voda není ledová ale vlažná. Takže termální pramen tu někde musí být, zbývá ho jen najít. Kdo hledá, najde. Při břehu je několik malých tůněk a v nich je voda horká. Tu u zdroje může mít okolo 40 stupňů. Ponořujeme se do tůněk, jsme v nich naložení trochu jako sardinky, ale relaxace je to úžasná. Sice si tu nezaplaveme, ale máme rozhodně lepší pocit než jaký bychom měli v komerčních lázních Tabacoon. Tady jsme uprostřed tropické přírody a blízko činných sopek. Odpočatí a dokonale rozmočení se vydáváme na cestu zpět. Musíme se vrátit stejnou cestou, trek bohužel není okružní. Ještě bychom se mohli dostat zkratkou k vodopádu, ale museli bychom si zopakovat prudký výstup a na to nemáme náladu.  Takže se ještě kocháme po cestě zpět nádhernými scenériemi a tropickými rostlinami. To se mi bohužel stává osudným, protože se vůbec nedívám na cestu. Sklouzávám po kořeni a vyrábím si docela slušný výron na kotníku. Jak ale po chvilce utrpení zjišťuji, chodit můžu, tak se po svých belhám až k autu. Tak pro dnešek jsem s trekem skončila. Vracíme se zpět do Upaly, vyzvedáváme tu zavazadla a vydáváme se severní cestou. Rádi bychom se ještě vykoupali  v moři někde blízko národního parku Santa Rosa. Uvidíme, jak budeme stíhat. Asfaltka brzy končí a dostáváme se na šotolinu. Auta téměř nepotkáváme, zato míjíme místní na koních, často rodiče odvážejí děti na koních ze škol. Začínáme mít hlad, ale míjíme jen nějaké zemědělské usedlosti a opuštěné stánky. Až v Santa Cecillia nacházíme sodu se slušným výběrem jídel. Za městečkem začíná asfaltka. Objevuje se vulkán Orosí a krajina začíná měnit svůj charakter, dostáváme se do suché oblasti Guanacaste. Krajinka už není zelená, ale vypadá spíše jako savana se zakrslými stromy a keři. Rozhodně má ale svoje kouzlo, jako bychom ani nebyli v Kostarice, kterou jsme projížděli dosud.

Cesta po šotolině nám dala dost zabrat, je už po čtvrté a kostarické parky zavírají většinou v 5 hodin. Jenže když už jsme se vydali zpět delší severní cestou, chtěli bychom se i vykoupat. Studujeme mapu, kudy se dostat k oceánu. Z Interamericany odbočujeme směrem na Cuajiniquil. Jenže na konci silnice jsou doky a místo ke koupání příhodné moc není. Nakonec se rozhodneme přece jen odbočit do rezervace Bahía Junqillal. Buď nás vyhodí anebo se vykoupáme. Po pár minutách přijíždíme k závoře a vstříc nám přichází správce. My mu vysvětlujeme, že bychom se chtěli jen vykoupat a nechceme tu být déle než půl hodiny. Nakonec to funguje a ani nemusíme platit vstupné. Záliv Junquillal má krásnou pláž s mírným přístupem do moře. Na pláži je sice kemp, ale pouze se základním sociálním zařízením a idyličnost krajiny příliš nenarušil. Vrháme se do oceánu a uvolňujeme napětí z několikahodinového přejezdu ( osvěžujeme vymknuté kotníky a pohmožděniny z ranní túry ). Nakonec jsme tu déle než půl hodiny, ale nikdo nás nevyhazuje. Odjíždíme až když se slunce začíná nořit do oceánu.

Máme před sebou ještě několik kilometrů do Liberie, kde chceme sehnat nocleh.  Do Liberie přijíždíme až za tmy. Zastavujeme v hotelu La Casona. Mají tu dva pokoje s okny do ulice, takže chvíli řešíme, jakou máme šanci slušně se vyspat. Situaci řešíme dost dlouho a tak se nás recepční ptá, jestli je cena 25 za pokoj pro nás moc. Tváříme se, že je, a tak nám slevuje 5 USD. Navíc má hotel parkoviště a to je nesporná výhoda.  Parkoviště není samozřejmostí všech hotelů a nechat auto bez dozoru v Liberii, no nevím. Nakonec nocleh platíme a večer si dáváme jen lehké občerstvení v blízkém bistru.

 

jdi na začátek

 

6.5.2007 – neděle – Národní park Palo Verde a přesun do Monteverde

 

Tak jsme přežili noc v Liberii… Naše večerní obavy se bohužel potvrdily a okna na ulici nezklamala. Nebyl ani tak provoz, zato frekvence procházejících chodců byla značná a jejich rozjařenost taky nebyla špatná. Nutno říci, že noční hlídač neusnul a parkoviště zřejmě hlídal, zato se u toho povzbuzoval klábosením a znal zřejmě osobně všechny procházející obyvatele Liberie. Ale jelikož jsme byli unavení, spánek se občas dostavil, i když byl přerušovaný. Po 7. hodině ráno se vydáváme hledat snídani. Většina restaurací je ale zavřena.  Nakonec objevujeme Subway a dáváme si bagetu v evropském stylu. Naladěni dobrou snídaní pokračujeme do národního parku Palo Verde. Palo Verde je národní park chránící rozsáhlé mokřiny u ústí řeky Tempisque v Nicojském zálivu. Oblast podléhá sezónnímu  zaplavování a vysychání a je v důsledku těchto cyklů jedním z nejvýznamnějších shromaždišť vodního ptactva ve Střední Americe. Vstup do národního parku se nachází 28 km od odbočky z Interamericany a je snadno dostupný po šotolinové silnici. Projíždíme branou parku, platíme vstupné a od správce parku dostáváme informaci, že můžeme pokračovat ještě 8 kilometrů autem. Pokud bychom měli zájem o projížďku po řece Tempisque, musel by nám telefonicky objednat loďku. My se chceme zatím projít pěšky a loďka se dá ještě objednat z výzkumné stanice opodál. Parkujeme u výzkumné stanice.  Bohužel z našeho klimatizovaného auta tak úplně netušíme, jak moc je vedro. I přesto balíme batůžky a míříme na procházku. Procházíme kolem pozorovatelen ptactva, ale laguna je vyschlá, ptactvo vidíme jen v dálce a místo ptactva se tu pasou krávy, které jsou zde jako experiment kvůli rekultivaci krajiny. Zato se nám pod nohami motají desítky leguánů, už je ani nefotíme. Ujdeme tak asi 2 km, ale je neúnosné vedro a tak se vracíme k autu. Autem popojíždíme k vyhlídce. Chvilku stoupáme, ale za pět  minut jsme na skále, která poskytuje nádherný výhled do okolní krajiny. Kolem rostou orchideje a pod námi poletují dravci. Vidíme rovinu, kterou se v dálce kroutí stužka řeky a kolem je pár louží. Stále ještě asi pořádně nepršelo a park je pořádně vyschlý. Pokud by měl ale někdo čas projít si park pořádně a dojít až k mokřinám, určitě by si přišel při pozorování ptáků na své. Slézáme ze skály a s radostí naskakujeme do klimatizovaného auta. Při cestě zpět vidíme desítky cyklistů jak se šinou do kopce a toužebně se ohlížejí po našem autě. Někteří i zalamují ruce a prosí, ať je naložíme.  Chápeme. Výjezd táhlého kopce jim v tomhle počasí vůbec nezávidíme.

Nás čeká ještě přejezd do města Santa Elena u rezervace Monteverde, kde se chceme ubytovat. Projíždíme  městem Las Juntas, kde probíhá nějaká fiesta. Našňoření Ticos kovbojové jsou na koních shromážděni u místního saloonu. K tomu vyhrává hudba. Chvilku pozorujeme, co se tu děje. Zjišťujeme, že ženou býky do koridy. Tuhle zábavu nemusím, takže radši nerozvíjím představu, co se bude dít s býky dál. Už jsme pořádně vyhladovělí a tak s vděkem vítáme mobilní Pizzu Hut.

Začíná se ochlazovat, stoupáme a kolem se otevírají krásné výhledy. Cesta do Monteverde není vůbec tak hrozná, jak strašili knižní průvodci. Je to hrubá kamenitá cesta, ale dostatečně pevná a široká. Navíc bylo poměrně sucho a neprotéká tudy žádná voda. Serpentinami stále stoupáme, až se kolem nás začínají objevovat domky a hotýlky. Jsme zřejmě už v Santa Eleně. Je to roztažená obec a do centra se dostáváme až po chvíli jízdy. Jako první ubytování máme na ráně kabiny Eddy a tak je jdeme zkontrolovat. Pokojíky vypadají moc pěkně, je to to nejlepší, co jsme zatím viděli a tak se tu ubytováváme. Majitel penzionu je upovídaný a úspěšný naháněč. Okamžitě nám dává nalévárnu o možnostech výletů v Monteverde. Na terase to pak všichni společně konzultujeme a kupujeme 4 x Sky Walk ( procházku po zavěšených mostech ) a 1 x canopy  pro Michala od společnosti Selvatura, na dopoledne pak kupujeme procházku za pozorováním zvířat s místním průvodcem.   

 

jdi na začátek

 

7.5.2007 – pondělí – Monteverde

 

Tak opět časné vstávání, v 6:30 už máme sraz s průvodcem Fredym. Naskakujeme do stařičkého landroveru z 60tých let a těšíme se, kam že nás Fredy zaveze. Kromě nás je tu ještě jeden německý turista. Po 500 metrech ale zastavujeme u silnice a Fredy nám ukazuje do korun stromů. Je vybaven slušnou technikou. Pro každého z nás má dalekohled a kromě toho velký dalekohled s 30násobným zvětšením, což je v Kostarice běžná výbava každého průvodce. V korunách vidíme chlupatý béžový chomáč, v dalekohledu pak nádherně lenochoda dvouprstého.  Zjišťujeme, jak se dá krásně fotit přes dalekohled. Takže žádné digitály se zoomem, stačí kvalitní dalekohled J. Pak naskakujeme znovu do auta a Fredy kličkuje Santa Elenou, v autoservisu ještě odevzdá ke spravení pneumatiku,  a pak nás veze někam na okraj Santa Eleny, nikoliv ale do rezervace. U lesa zastavujeme a čeká nás pozorování ptáků. V krátké chvíli vidíme alespoň 10  druhů, mezi nimi i tukany. Průvodce se orientuje hlavně podle sluchu a v tom směru, odkud zpěv či zvuk vydávaný ptákem vychází, nakonec vyhledá i samotného ptáka. Po půl hodince měníme stanoviště a přesunujeme se k jiné části lesa. Prodíráme se houštím, asi jsme zde měli vidět nějaké savce, ale bohužel jsme neměli štěstí. Zato jsme zahlédli ve větvích spící sovu a další druhy ptáků. Dostáváme také informace k některým druhům stromů a rostlin. Vracíme se stejnou cestou zpět a přesunujeme se na třetí místo, které se nachází v blízkosti školy. Tahle sekce procházky je spíše botanická s povídáním, ale kdykoliv prolétne nějaký pták kolem a často je to druh, který jsme ještě nepozorovali, Fredy se vytasí s dalekohledem. Jsme na procházce už tři hodiny a začínáme být unavení. Na závěr jako třešinku na dortu pozorujeme jiného lenochoda, tentokrát dvouprstého. Procházka byla zajímavá, ale dvě nebo maximálně tři hodinky by asi stačily. Na zpáteční cestě vyzvedáváme opravenou pneumatiku a loučíme se s Fredym, který nás vysazuje u hotýlku. Rychle musíme zvládnout oběd, protože za hodinu a půl si pro nás přijedou ze Selvatury.  

Ze Selvatury jsou na místě přesně a mikrobus šplhá do kopců nad Santa Elenou nejméně půl hodiny. V Santa Eleně bylo hezké počasí a teplo, ale stačí malá změna nadmořské výšky a už jsme v mlze a začíná pršet. Selvatura v prostředí mlžného pralesa vybudovala turistický komplex, jehož hlavním tahákem jsou lana v korunách stromů a závěsné mosty. Vedle toho je tu motýlí farma, orchidejová zahrada a pavilon s ptactvem a kolibříky. Naše vstupenka ale nezahrnuje vstup do těchto prostor, ty jsou placeny zvlášť a poměrně draze. Na recepci vyměňujeme náš poukaz od Eddyho za vstupenky a všichni společně vyrážíme na „Sky Walk“.  Stále mrholí a my vstupujeme do husté mlhy. Ale co ... jsme v mlžném lese a mlžný les tak alespoň dělá čest svému názvu. Visutých mostů je tu asi 7, liší se jen délkou, šířkou a výškou, ve které jsou zavěšeny. Z mostu má člověk jedinečnou příležitost nahlédnout přímo do korun stromů a koruny menších stromů vidí samozřejmě i pod sebou. Stromy jsou úžasné, jsou porostlé mechy, bromeliemi, dalšími epifytickými rostlinami a obmotané liánami. Když sestoupíme z mostu, kráčíme po úzkých upravených pěšinkách a máme možnost se přesvědčit, jaké mají majitelé krásných korun mohutné kmeny. Michal nás musí po chvíli opustit, protože má sraz s ostatními účastníky canopy. My ostatně občas zahlédneme, jak po laně mezi stromy prosviští malý človíček. Někteří o sobě dávají vědět hlasitým jekotem. Chvíli se ještě procházíme po mostech a pak se vracíme do recepce, kde čekáme na Michala. Pak vidíme, jak se začínají vracet novodobí Tarzanové a mezi nimi zahlédneme i rozjařený Michalův obličej – úsměv od ucha k uchu. Michal přežil, v podstatě se ani nezmrzačil a canopy  si jen vychvaluje. Takže můžeme doporučit ! Z mlžného lesa nás mikrobus sváží zpět do Santa Eleny. Tady je teplo a hezky, po mlze a dešti ani památka. V Santa Eleně nakupujeme suvenýry ( místní kávu a masku ), skočíme na internet  a už za tmy klábosíme v houpacích křeslech s tradiční plechovkou imperialu a Cuba libre.

 

jdi na začátek

 

8.5.2007 -  úterý - přesun do Manuel Antonio

 

Ráno se balíme z hotýlku u Eddyho a jedeme se ještě podívat ke vstupu do rezervace Monteverde, kde se nachází malý obchůdek – Galerie Kolibri. Před vstupem do obchůdku jsou rozmístěna nápojítka pro kolibříky. Nejdříve pouze pozorujeme kolibříky, kteří se tu občerstvují. Téměř vždy jsou nápojítka obsazena, nestane se, že bychom museli čekat, až přiletí kolibříci. Je jich tu několik druhů rozmanitých barev i různé velikosti. Po chvíli propadáme fotografické vášni a snažíme se o co nejostřejší fotku kolibříků a nejlépe kolibříků v letu. To je s běžnou fototechnikou ale téměř nelidský úkol. Digitály nestíhají zaostřovat. Ale zkoušíme to všichni. Asi po půl hodině ti nejméně odolní z dvojic odpadávají a trpělivě čekají na šílené fotografy na dřevěných špalíčcích. Nakonec odjíždíme odsud asi po hodině a to jsme se nehnuli z prostoru u obchůdku. Byli jsme tu sami a nebyli jsme vůbec nikým rušeni.

Teď už nás čeká přesun k Pacifiku. Sjíždíme z Monteverde a teprve si uvědomujeme, jak bylo Monteverde vysoko. Při zpáteční cestě se nám otevírají výhledy až k Pacifiku. Cesta se vleče a auto drncá po hrbolaté silnici. Ti co si v autě četli průvodce vůbec neudělali dobře, žaludek se rozkolísal a na hrbolaté silnici se neměl šanci uklidnit. Nicméně jsem cestu nějak  přežila a vše se stabilizovalo na Interamericaně. Z Interamericany odbočujeme a míříme na jih podél pobřeží. Místní pláže nejsou ale nijak malebné. Při cestě podél pobřeží se zastavte na mostě zvaném Crocodile Bridge přes řeku Tárcoles. Jak už název napovídá, pod mostem je možné pozorovat krokodýly. Most pravděpodobně neminete, protože se po něm procházejí turisté s fotoaparáty. Tak jsme tu také zastavili a krokodýli viděli. Bylo jich tu dost a byly to opravdu výstavní kousky. Krokodýli této velikosti jsou v Kostarice už poměrně vzácní. Samo místo osobě je dost hezké – řeka a tropická džungle v dálce. Kousek odsud je odbočka do národního parku Carrara, který určitě stojí za návštěvu, jen mít trochu více času. Po procházce na mostě naskakujeme do auta a spouští se déšť. Vybíráme si krytou restauraci a dáváme si oběd ( casado, kostarická polévka, pizza, salát). Michal si dává polévku i casado, což se ukazuje jako velké sousto i pro Michala. Kostarické polévky jsou výživné a asi se spíše považují za hlavní jídlo. Navíc dostáváme předkrm – malé tortilly a nějaký dip, takže jsme vlastně nasyceni už před obědem. Jsme přejedení, ale musíme se zmobilizovat, protože po obědě nás čeká ještě kus cesty. Občas po cestě sprchne, ale déšť není nijak vytrvalý.

Kousek dál za národním parkem Carrara začíná kostarická „středopacifická“ riviéra. Hlavním centrem je město Jacó, ještě před 20 lety klidné prázdninové městečko. Nyní je tato oblast nejrychleji se rozvíjející oblastí na pobřeží, bohužel v negativním smyslu.  V oblasti kolem Jacó jsou velká prázdninová střediska, vysoké hotely, bary se vším, co k tomu patří. V oblasti je hodně pláží, každá je trochu jiná, některé ani nejsou vhodné ke koupání.  Často jsou tu prý nebezpečné proudy – rip tides a velké vlny. Většina pláží se hodí spíše pro surfaře, a to ještě pro ty zkušenější. Podle evropského měřítka jsou i tyto pláže hezké, ale není to takový ten tropický ráj z pohlednic. Takový ráj slibuje až oblast jižně od Queposu a národní park Manuel Antonio, na jehož návštěvu se také chystáme.

 U silnice nás obrovské bilboardy vyzývají k nákupům pozemků a nemovitostí. Být důchodcem s americkou rentou, neváhám. Z mnoha pláží si k bližšímu nahlédnutí vybíráme téměř nejjižnější pláž s názvem Esterillos. Je dlouhá, široká a liduprázdná.  Je zrovna odliv a jemný písek je protkaný obrazci od krabích klepítek. Jsou tu stovky děr a plaší krabi se před námi rychle schovávají. Trochu jsme si na pláži protáhli nohy, ale vykoupat se tu nedá, a tak pokračujeme zase v cestě. Za městečkem Parrita se silnice stáčí dál do vnitrozemí. U města Parrita je prý ostrov Damas, který je za odlivu spojen s pevninou a jsou tu velké mangrovníkové háje, které by asi taky stály za návštěvu ( později zjišťujeme, že sem cestovky z Manuel Antonia nabízejí výlety). Projíždíme zemědělskou krajinou. Silnice je lemována banánovými plantážemi a palmovými háji. Přejíždíme několik řek a překonáváme je po malých mostech z kovových konstrukcí a s jednosměrným provozem.  Vypadá to, že mosty se asi často po období dešťů opravují.  Je poměrně hustý provoz a na několika místech stojíme v kolonách. A před námi už je město Quepos. Tady bychom snadněji sháněli ubytování, protože hotelů v nižší cenové kategorii tu má být spousta. My jsme se ale rozhodli, že budeme hledat ubytování přímo v městečku Manuel Antonio. Je po sezónně, tak snad budeme mít štěstí přímo u národního parku. Z Queposu vede do  Manuel Antonia dalších 7 km úzká silnice. V Manuel Antoniu silnice končí a kdo chce pokračovat na jih do Dominicalu, musí se vrátit zpět do Queposu. Projíždíme celým městečkem, které je opravdu malinké a dostáváme se až na jeho úplný konec. Hledáme Cabinas Iracossa, ale nic takového nevidíme. Stojíme před budovou, která vypadá jako kabiny, ale je na ní veliký plakát „vendese“. Máme ale štěstí, protože vybíhá Kostaričan a kupodivu velmi slušnou angličtinou nám vysvětluje, že tohle jsou původní kabiny Iracossa z Lonely Planet, ale přejmenovaly se. Cena za pokoj 25 USD přímo u národního parku je slušná a tak se ubytováváme. Majitel hovoří tak dobře anglicky, protože je současně i průvodcem v národním parku. I jeho děda a otec byli průvodci a jeden z nich prý v parku i zahynul. Průvodce nám nabízí své služby, ale už dopředu tušíme, že je nevyužijeme.

Večer pozorujeme západ slunce na nádherné pláži Espadilla a procházíme městečkem. Ona je to spíše jedna ulice lemovaná krámečky a restauracemi. Michal sonduje možnosti potápění, cestovní kanceláře sice výlety s potápěním nabízejí, ale ceny jsou příšerné. Protože jsme se přejedli na oběd, večeříme z vlastních zásob a jak jinak, plánujeme program na příští dny. Zvečera se nám těžko usíná, protože přímo pod naším oknem kváká žabka. Naštěstí se asi po hodině umoudřila nebo unavila a my můžeme klidně spát. Během noci nás  ale budí bubnování deště do střechy kabiny.

 

jdi na začátek

 

9.5. 2007 – středa - Národní park Manuel Antonio

 

Hustě lije a prší i ráno a déšť nechce ustat. Vstáváme v 7.00, ale nemá smysl vydávat se do parku v tomhle počasí. Má to alespoň jednu výhodu, nemusíme se vzdávat snídaně a posnídáme vydatně a v klidu v blízkém hostelu. Dáváme si palačinku s ovocem a gallo pinto za pouhých 1 500 C. V 8 hodin přestává pršet a tak máme naději, že  z výletu do národního parku přece jen něco bude.  Balíme turistickou výbavu – hlavně plavky a ručníkyJ a vyrážíme.

Vstup do národního parku od města odděluje řeka. Toho využívají převozníci, kteří zuřivě lákají turisty na loďky  a vybírají za převoz 1 USD. Řeka je široká a vypadá i poměrně hluboká. Taky je u ní výstražná cedule „cocodrilos en rio“.  Brod tak vypadá obtížně zvládnutelný a protože zde řeka tvoří oblouk, není hned úplně jasné kudy brodit.   Na jednom místě, kde je řeka nejmělčí, je za řekou skála. Cesta do parku však právě vede přes tuhle skalku. Takže bez problému brodíme, voda nám sahá sotva po kolena a po krokodýlech ani vidu. Myslím, že voda z řeky která se vlévá do moře a míchá se se slanou vodou, by jim ani nedělala moc dobře. U pokladny v národním parku se tvoří fronta, je to asi nejvíce zalidněný národní park, který jsme v Kostarice navštívili ( konkuruje mu snad už jen Poás ). Bohužel jsme tu kvůli počasí nemohli být hned po otevření a tak musíme počítat s tím, že většina zvířat se uklidila do bezpečí. Ale o leguány tu rozhodně není nouze, jsou téměř na každém kroku, obzvláště na plážích. Po pár krocích se nacházíme na pláži Espadilla Sur a po dalších pár krocích se dostáváme k poloostrovu Punta Catedral. Národní park je opravdu malinký. Přes šíji, tombolo, se můžeme vydat hned na pláž Manuel Antonio nebo si dát okruh přes poloostrov. Michal má zaječí úmysly, chtěl by hned na pláž a dát si „válečku“. Prozatím je ale přemluven a pokračuje s námi poloostrovem. Dostáváme se do tropického pralesa, cesta je úzká a kluzká. Všude kolem jsou červení krabi. Teče tu řeka, která tvoří kaskády, občas se dá mluvit i o malém vodopádu. Najednou národní park už nevypadá tak úhledně upravený, místy se brodíme i bahnem. 

Okruh poloostrovem končí a dostáváme se na pláž Manuel Antonio. Pláž je krásná a ideální na koupání. Tady necháváme Michala, nedá se přemluvit k další procházce. My pokračujeme dál, chceme se ještě podívat na vyhlídku. Dostáváme se zase na širokou cestu, na níž postávají skupiny turistů s průvodci. Nad jejich hlavami skotačí malpy kapucínké. Těch jsme ale už viděli dost.  Zastavujeme se u jiného hloučku a zíráme do větví, co zajímavého se tu dá zahlédnout. A máme štěstí, ve větvích dovádějí kotulové ( ang. squirell monkey ). Jsou to poměrně vzácné opičky, které se vyskytují v Kostarice jen v této oblasti a pak v Corcovadu. Dál se cesta rozdvojuje, jedna odbočka vede na vyhlídku, druhá na pláž Gemelas. Vyzkoušíme všechny odbočky, času je dost. Na pláži se chvíli kocháme tou tropickou krásou. Společnost nám dělají leguáni.  Pavel s Hankou se rozhodli změnit tok potoka, který se tu vlévá do moře. Po chvilce hraní se zvedáme a jdeme se mrknout na další atrakci,  pláž Puerto Escondido.  Na tuhle pláž v podstatě musíme sešplhat po liáně. Moře tu dost bouří, uprostřed zátoky trčí rozeklaná proděravělá skála. Teď už nám z atrakcí národního parku zbývá pouze vyhlídka. Cesta samozřejmě stoupá do kopce, ale není to nic hrozného. Přesto míjíme zničené turisty, kteří se do kopce šinou v žabkách. Za chviličku jsme na vyhlídce. Je to vlastně jen průzor mezi stromy, ale opět to stojí zato. Z vyhlídky sbíháme a vydáváme se hledat Michala. Ten se pomalu opéká na pláži a je naprosto spokojený. My se k němu připojujeme a vychutnáváme si odpočinek střídaný s koupáním v teploučkém moři. Leguánů je tu tolik, že nám skoro dělají společnost na dekách a k večeru se začínají objevovat další zvířata, malpy a nosálové. V 16:00 park zavírá a tak se musíme vrátit. Za vchodem vidíme rezignované převozníky, kteří už jen spojili 2 loďky za sebe jako most.  My opět brodíme. Sotva se dostaneme do chatek, spouští se déšť. Načasování to bylo perfektní, výlet vyšel, jak nejlépe mohl. Ještě bychom se potřebovali najíst. Jenže prší a prší. Čím dál víc. A hlad je větší a větší. Takže oblékáme pláštěnky a vyrážíme. I tak jsme ale mokří od nohou. Alespoň ale stíháme happy hours v místním restauraci a dostáváme tak 2 piňa colady za cenu jedné. Místní restaurace je zaměřená na světovou kuchyni a tak si tu dáváme těstoviny, mexické tortilly a já si dávám kostarickou rýži s krevetami. Vše je připraveno výborně. Mezitím přestává pršet a tak se už za sucha vracíme do chatiček.

 

jdi na začátek

 

10.5.2007 -  čtvrtek – Národní park Marino Ballena

 

Dnes nás čeká přesun do národního parku Marino Ballena. Je to jen kousek, ale cesta povede po horších silnicích. Silnice je široká, uprostřed jsou sloupy elektrického vedení. V podstatě si můžeme vybrat po které straně pojedeme. To je ale jediné pozitivum, povrch je hrubý a rozbitý. Po pár hodinách harcování se dostáváme na pozitivum, povrch je hrubý a rozbitý. Po pár hodinách harcování se dostáváme na Uvita, kde hledáme ubytování. Paní nám ukazuje slušně vypadající chatičky, ale současně nás varuje, že v sousední budově je bar a zrovna dnes je na programu karaoke. Rádi bychom ubytování přijali, ale když nás hoteliérka neustále varuje, ptáme se na ubytování jinde. Paní nás ochotně posílá ke známé o pár set metrů dále. Tady mají ale jen drahé krásné pokoje a jeden pokojí v zahradním domečku. My si bereme pokojík v zahradním domku a Michal s Hankou jdou do luxusu s klimatizací.  Pak se pěšky vydáváme do národního parku Marino Ballena. Místní  povaleč nám dává pár rad na cestu ( kupodivu anglicky ) a prý nebudeme platit vstupné, protože pršelo a nikdo u brány není. Chyba lávky, z rozestavěné chatičky vybíhá správce parku a zkásne nás o 6 USD, déšt nedéšť. No co, přece jen jsme v národním parku a za něco ho udržovat musí. Je zrovna odliv a my tak můžeme pěšky dojít až ke korálovému útesu. Moře je pěkně daleko a my procházíme po širokých plážích až k útesů, je tu pusto, jen občas nějaký osamocený turista. Bohudík za to, že tu zřídili národní park a ne obludné hotely. Blízko útesu se dá šnorchlovat, ale protože je po dešti, moře je zkalené a viditelnost by asi nebyla dobrá. Vracíme se kus po pláži a mezi krabími cestičkami odkládáme batohy a vrháme se do vln. Vlny jsou dost velké, plavat se nedá, člověk musí dávat pozor, aby ho nesmetly. Skáčeme ve vlnách a tahle zábava nám vydrží dost dlouho. Hlavně je v moři mnohem tepleji než venku. Obloha se ale zatahuje stále víc a vypadá to na pořádnou bouřku. Kolem páté hodiny se vracíme zpět na pokoje. Přemýšlíme kam se půjdeme najíst, jenže skutečně začíná pršet. Sedáme si nakonec do restaurace u našich kabin.

 

jdi na začátek

 

11.5. 2007 -  pátek – Palmar, přesun k Irazu

 

Probouzíme se brzy a tak se ještě před oficiálními otevíracími hodinami vydáváme do národního parku. Voda za přílivu stoupla a tak je pláž užší než včera. Svítí sluníčko a vše má zase trochu jinou atmosféru. Naposledy se osvěžujeme v oceánu a vracíme se na snídani. K snídani si dáváme výborné bagety a gallo pinto.

Dnes nás čeká dlouhá cesta, musíme se přesunout až někam pod vulkán Irazu, abychom ho další den stihli navštívit co nejdříve. Pobřeží Pacifiku opouštíme ve městě Palmar. Tady se nacházejí obrovské kamenné koule z předkolumbovské doby. Jedná se o kostarickou historickou záhadu, nikdo pořádně neví, jak byly vyrobeny a k čemu sloužili. Chvíli ve městě Palmar  při hledání koulí bloudíme ( a nebloudíme sami, bloudí i další turisté, kteří nemohou najít letiště). Pak koule konečně nacházíme. Nejvíce jich je v části Palmar Sur, v malém parčíku. Jedna z největších koulí je zase v areálu školy v části Palmar Norte.  Fotíme se se záhadnými koulemi, ale je hrozné vedro, dusno a bezvětří. Ještě že máme v autě klimatizaci, protože je před námi dlouhá cesta až k vulkánu Irazů. Projíždíme po Interamericaně, která je k naší spokojenosti poměrně málo frekventovaná. Jen podél silnice jsou desítky stánečků, u kterých se prodávají ananasy a dost nevábně vypadající banány. U nich se v hamace houpe spící prodejce. Jakou asi může mít úspěšnost při tak nízkém provozu? Míjíme také osady, kde žijí původní obyvatelé z kmene Boruca. Ti jsou známí výrobou pestrobarevných tradičních masek. Jejich masky najdete v obchodech se suvenýry po celé Kostarice. Masky se vyrábějí z balsy a jsou tak barevné, že by je laik snadno označí za kýčovitý dětský výtvor. Jsou ale dost ceněny, jak po kulturně historické stránce, tak i finanční.

Po poledni naše toyota začíná šplhat do hor. Těšíme se, že snad zahlédneme tří tisícové vrcholky včetně Cerro Chirripo, ale bohužel je zataženo a viditelnost je nulová. Navíc začíná dost houstnout doprava. V koloně mezi kamiony šplháme serpentinami do kopců a začíná pršet. Kolem jsou stále husté stromy a my jen tušíme, že jsme asi projeli místem, které se nazývá Cerro de la Muerte a je se svými 3 491 m. n. m. nejvyšším bodem na Interamericaně. Čím více se blížíme velkým městům v centrální oblasti, tím více doprava houstne. My máme v plánu dojet co nejblíže k vulkánu Irazů. V Lonely Planet není žádné doporučené ubytování, tak budeme hledat na vlastní pěst. Zkoušíme městečko Cot, ale nevypadá moc přívětivě a navíc jsme žádný hotel nezahlédli. Po cestě ale byla odbočka na Grandpas' Bed and Breakfast a tak se tam vracíme. Nabízejí nám ubytovaní za 45 USD pokoj pro dva. Jsme tu jediní hosté a z knihy hostů vidíme, že se tu neubytoval nikdo už 3 týdny. Při placení si zkoušíme všemi známými anglickými i španělskými frázemi vyžádat účtenku. Kostaričan jen kroutí hlavou bez jediného slova. Takže účtenka asi nebude.   Hotel vypadá dost komfortně a cena je zřejmě přiměřená. Večer usedáme k internetu, který je zdarma k dispozici. Do hotelu začínají přijíždět nějací zaměstnanci a přivážejí suroviny na naši snídani. V lednici se objevují vejce, uzeniny a čerstvé ovoce.

 

 jdi na začátek

 

12. 5. 2007 -  sobota – Národní park vulkán Irazu

 

Ráno bohatě snídáme, máme na výběr vše, co je obvykle v Kostarice ráno k dispozici ( gallo pinto, toasty, cornflakes, ovoce ). Bohužel máme trochu naspěch, protože v údolí se začínají objevovat mraky. Navíc nás v hotelu varují, že počasí v těchto dnech není moc dobré.  Odhadujeme, že cesta do národního parku Irazu by mohla trvat 45 minut, a tak v 8:15 vyrážíme. Odhad to byl celkem reálný, cesta totiž prudce stoupá a klikatí se v serpentinách.  Vždyť  se musíme dostat až do výšky 3 432 m.n.m. Přesto míjíme cyklisty, jak šlapou statečně do kopce. Vyjet si sopku na kole je výzva! My jim nezávidíme a necháme se pohánět koňmi Toyoty Rav. Otevírají se nám nádherné výhledy do údolí, ale také pozorujeme, jak se pod námi začínající hromadit mraky. Projíždíme zemědělskou krajinou. V této oblasti se vybaví srovnání Kostarika – Švýcarsko Střední Ameriky. V národním parku jsme asi druzí, nahoře je nebe jasné, bez mráčku a tak rychle parkujeme a uháníme ke kráteru.  A už jsme u něho, nakukujeme dolů a pod námi je nádherné zelené oko Irazů. Lepší výhled už jsme mít nemohli. Zeleným jezerem je zaplněný kráter,  který se označuje jako kráter hlavní – Crater Principal a má do hloubky 300 m a do šířky 1 050 m. Hrana kráteru je zdobena listy rostliny gunnera insignis, které se také říká „deštník chudých“. Po naší pravici leží ještě jeden výše položený kráter Diego de la Haya. Na jeho dně se příležitostně v době dešťů tvoří malé jezírko, zatím tu ale není. Cesta pokračuje dál podél hrany kráteru a po levé straně je starý plochý kráter Hermosa, který už začíná zarůstat skromnou vegetací.  Vracíme se přes kráter Hermosa zpět k autu a ještě zajíždíme k meteorologické a seizmografické stanici. Odtud je nádherný výhled na všechny krátery a za úplně ideálního počasí by byl výhled i k oceánu.

Nadmíru spokojení sjíždíme z Irazu vstříc dalším kostarickým objevům. Chceme se také trochu vzdělat v historii. Kousek odsud směrem na Turrialbu je Monumento National Guyabo, nejvýznamnější kostarická předkolumbovská památka. Jedná se o vykopávky města které bylo osídleno Nezůstaly tu žádné pyramidy, jen funkční akvadukt, valy, základy staveb, petroglyfy a jiné další zajímavosti.  Jenže kamenem úrazu je navigace. V mapě jsou 2 puntíky s označením Monumento Guyabo. A popis v průvodci nejednoznačný, zvláště, když se člověk nachází na daném místě u odbočky Guyabo a to místo ani v nejmenším nevypadá tak, jak je popisováno. Silnice vede mezi domky, je děrovatá a na ukazateli je nějakých 8 nebo 10 km. Průvodce píše o posledních 4 km těžce sjízdných. Rozhodneme se, že zkusíme druhý puntík. Jenže dál je odbočka, která ukazuje do Guyaba ještě více kilometrů a silnice také nic moc. Nakonec sjíždíme z kopců příliš nízko a nechce se nám šplhat serpentinami zpět.

Jak se ukazuje, štěstí jsme si v sobotu asi už vybrali. Jedinou světlou chvilkou je zastávka ve městě Cartago.  To jsme vzhledem k jeho velikosti neměli šanci minout. Ale zase jsme projížděli tak hustě obydlenou oblastí, že jsme si nevšimli, že už jsme tam.  Až jsme zahlédli katedrálu. Parkujeme tedy auto u katedrály a platíme si „parkovací automat“ – tedy konkrétně Kostaričana, který neodbytně vybírá parkovné 500 kolonů a slibuje, že auto pohlídá. Zhruba na každých 5 aut připadá jeden Kostaričan. Ale vzhledem k tomu, že máme auto napěchované věcmi, tak nám to ani nevadí. Katedrála ve městě Kartágo je parádní. Je to jedna z největších v zemi. Směřují sem poutníci z celé Kostariky, protože u oltáře stojí vzácná soška – Černá Madona, která je patronem Kostariky.  Většina Kostaričanů se modlí v pokleku a po kolenou se posunuje až k oltáři. I nejmenší děti se takhle způsobně modlí. Pak je ve městě Kartágo ještě jedna nádherná katedrála ze 17. století, resp. její zbytky, protože byla poničena mnohými zemětřeseními. Říká se jí prozaicky „ruiny“. Uvnitř se obvodových zdí je upravená tropická zahrada, ale dovnitř se jít nedá.

Zbytek dne se pak už jen harcujeme po kostarických silnicích nejrozmanitější kvality. Zkoušíme si průjezd přes San José a vymotáváme se asi jen zázrakem. K orientaci používáme kompas J. Do městečka Sarchí, kde bychom chtěli shlédnout ukázku tradičních řemesel, vůbec nedorazíme. Zdá se, že všichni domorodci naskákali do aut a někam se přesunují. Takže v podstatě permanentně stojíme v zácpě. A začíná navíc pršet tak hustě, že není vidět ani na cestu. Vymotáváme se z velkého města Alajuela a na výpadovce si dáváme jídlo v Burger Kingovi. Nepříliš chutné hamburgery nám zpestřuje podívaná na předání kasy, protože pro peníze si přijela celá eskorta se samopaly.

V pozdním odpoledni máme už jen toužebné přání najít nějaký vhodný hotel na poslední 2 noci. Potřebujeme něco blízko výpadovky na Poás a současně něco blízko letiště. Představa, že se motáme ve městě Alajuela je téměř děsivá a tak se rozhodneme zkusit trochu menší město Heredia. První vytipovaný hotel Las Flores má slušnou cenu za super kvalitu, takže bereme! Večer jdeme sehnat pěšky něco na zub.  Jsme v okrajové čtvrti města, a je to trochu jiný pocit procházet se osamělými uličkami velkého města. Turisti jsme tu evidentně jediní a je to na nás vidět. Takže v malém krámečku. nakoupíme nejnutnější a míříme zpět na hotel. Na terase se kocháme výhledem na noční San José a konzumujeme naše zásoby.

 

jdi na začátek

 

13. 5. 2007 - neděle – Národní park vulkán Poás a zahrady La Paz 

 

Ráno se při cestě k vulkánu Poás zastavujeme na náměstí ve městě Heredia. Heredia je hlavním městem nejmenší provincie, která nese stejné jméno. Současně je Heredia prý pěkným historickým městem a tak to jdeme omrknout. Zastavujeme blízko centrálního náměstí. Náměstí dominuje kostel La Inmaculada Concepción z konce 18. století, který se pyšní zvony dovezenými až z peruánského Cuzca. Místní se sem pomalu scházejí na bohoslužbu. Na severní straně náměstí je strážná věž El Fortín, která je pozůstatkem pevnosti z koloniální doby.  Věž je symbolem města a je obehnaná plotem, kolem obchází strážný. Fotím si i úhledný domek v sousedství. Až později zjišťuji, že se jedná o bývalou rezidenci prezidenta A. G. Florese. Dnes jet u museum a umělecká galerie.  Po zběžné prohlídce opouštíme náměstí v Heredii, abychom se mohli vydat na sopku Poás. Projíždíme dost zalidněnou oblastí. Město Heredia v podstatě pomalu přechází v městečko Barva. Barva je také průvodci opěvovaným historickým městečkem, ale to si necháme až na cestu zpátky. Dál už projíždíme zemědělskou krajinou, v této oblasti jsou rozsáhlé kávové plantáže. Průvodce píše, že v blízkosti městečka Barva se nachází jedna z nejlepších kávových plantáží, farma Café Britt, která pořádá i výborné exkurze. Cena je ovšem příšerná, za vstup prý chtějí 19USD.

My máme ale o programu jasno, míříme na Poás. Před osmou jsme u bran parku. Brána je zavřená, před námi stojí 3 auta, z toho některá jsou zaměstnanců parku. Asi v 8 hodin 10 minut přijíždí další jeap správců a otevírá brány. To se už za námi vytvořila slušná fronta aut. Na parkovišti naše auta  úhledně formují do únikové polohy a pak už můžeme vyrazit. Po široké asfaltové promenádě uháníme ke kráteru. Nad hlavami modré nebe, ale v kráteru mlha.  Není neproniknutelně hustá, jakési jezírko v kráteru tušíme, ale není to ono. Chvilku se motáme kolem kráteru a začíná foukat vítr. Mlha mizí. Bohužel jen na chvilku, ale dost dlouho na to, abychom se pokochali modrým jezerem a žlutým pahorkem síry. Ta krása brzy mizí za neproniknutelnou mlhou. Odcházíme od kráteru a jdeme si projít okruh k jezeru Botos, které zaplňuje starý již neaktivní kráter.  Širokou cestu lemují nízké pokroucené stromy, které vytvářejí nad hlavami nízkou klenbu,  takový trpasličí prales. Ač je nebe nádherně modré, tady je ponuro a poměrně tma. Jen mezi stromy proletují drobní barevní ptáci, ale jinak je tu hrobové ticho. Hlasy turistů sem od kráteru vůbec neproniknou.

Za chvilku se dostáváme k jezeru Botos, které je také zahalené hustou mlhou. Není dobré hned klesat na mysli, vyplatí se chvilku počkat a mlha se rozfoukává. Ale jen na chvilku. Pokračujeme. Tady už jsou stromy vyšší, cesta je prosvětlená, stromy jsou hustě obrostlé broméliemi. Přicházíme až k rozcestí, na němž se cesta napojuje na další okruh, který míří k parkovišti. Anebo se po široké promenádě můžeme vrátit ke kráteru. Díváme se na jasně modrou oblohu a hlodá v nás pokušení nakouknout ještě jednou do kráteru. Nakonec na sebe mrkneme a vyrážíme ke kráteru. Návrat se vyplatil. Mraky  jsou téměř pryč a my se můžeme ještě chvilku kochat termálním jezerem v kráteru. V návštěvnickém centru prohlížíme ještě výstavku fotografií a kupujeme nějaké suvenýry. Bohužel tu není moc velký výběr a ceny jsou vyšší než jinde.

V autě likvidujeme zbytky potravinových zásob a míříme do zahrad La Paz. Zahrady byly vybudovány kolem fotogenického vodopádu La Paz a má se tu nacházet ranarium, serpentarium, krmítka pro kolibříky, orchidejová zahrada, motýlí zahrada  a především 4 vodopády. Předem jsme se mrkli na internet, kolik že za tuhle srandu chtějí, a tak jsme se psychicky připravili na „pěkných“ 29  USD na osobu. Parkujeme na přeplněném parkovišti a platíme očekávané vstupné.   Teď už jen vybrat který z pavilonů navštívíme nejdříve. Je to komerční, turistické centrum, vše je tu udržované, načančané, rostlinky, cestičky, krmítka. No prostě zoologická zahrada. Ale kýčovitě to nepůsobí. Hezký je ptačí pavilon, kde pozorujeme zblízka volně poletující tukany a jiné papoušky. Motýlí pavilon je také poměrně velký. Jsou tu desítky druhů motýlů. My se hlavně snažíme ulovit do objektivů modrého motýlka rodu Morpho. Ale i v tomhle umělém prostředí je to hrozně těžké. Motýl je pořád v pohybu a zachytit ho s roztaženými křídly dá fušku. Mrtvých je tu dost, ale ty nebereme. Po chvíli se ale daří, takže můžeme pokračovat v prohlídce. Orchidejová zahrádka je malý plácek s orchidejemi, většinou odkvetlými. Zahrada bych tomu neříkala. Serpentarium je také bída – několik malinkých akvárií pro chudáky hady. S přírodou to nemá moc společného. Zato v ranariu jsme docela spokojeni. Je sice malé, ale žabičky tu volně hopsají ( no spíše spí) na listech a u bazénků. Když původně spící žabička náhodou změní polohu, usměvavá slečna u ní zapíchne cedulku s jejím názem, aby se návštěvníkům žabičky lépe hledaly. Pak je tu jakýsi miniskanzen – chalupa s ukázkami výroby sýrů a tradičních řemesel. Krmítka pro kolibříky tu jsou také, ale jelikož jsou pořád v obležení turistů, už se do focení ani nepouštíme. Prohlédli jsme všechno a zbývají nám vodopády. Jsou tu čtyři krásné vodopády – El Templo, Magia Blance, Encantada a La Paz. La Paz je ale nejlépe pozorovatelný ze silnice mimo zahrady. Po shlédnutí všech atrakcí už notně unavení vycházíme ven z areálu a čekáme na minibus, který nás odveze zpět na parkoviště.  Michal mezitím pěšky běží obhlédnout vodopád La Paz, vrací se s fotkami, ale bylo to prý ještě docela daleko. Přijíždí minibus a odváží nás na parkoviště. Nakonec všichni přece jen zajíždíme k vodopádu La Paz. U stánků pod vodopádem nakupujeme suvenýry za zlomkovou cenu toho, co chtějí v návštěvnických centrech a ještě se tu dá smlouvat. Začíná se stmívat, ale není to ani tak pozdní hodinou, jako sílícím deštěm. Zbývá nám ještě nakrmit kručící žaludky a tak azyl před deštěm a úmrtím hladem nacházíme v pěkné stylové restauraci po cestě zpět. Restaurace sice vypadá lépe než tu vaří, kulinářský zážitek to nebyl, ale hlad už většinou nemáme. Náš pobyt v Kostarice je v podstatě u konce. Projíždíme deštivou Barvou, a tak nezastavujeme. V obchůdku u hotelu utrácíme poslední kolony a od majitele hotelu dostáváme jako pozornost dort, protože manželka slaví narozeniny. Dort chutná skoro jako ty české, jen je trošku sladší a je to hezká tečka dne.

 

jdi na začátek

 

14.5.2007 pondělí – odlet

Ráno brzy vstáváme a necháváme si slušnou časovou rezervu na dopravu do půjčovny a odevzdání auta. Co kdyby náhodou…

Co kdyby náhodou se stalo. Motáme se v Heredii pěkně dlouho a s naší jazykovou výbavou nejsme schopni vypátrat od místních, kudy že je výpadovka na letiště. Všechny silnice jsou stejně široké a nemůžeme se dostat na žádný směr který by byl hlavnější. Projíždíme Heredii systémem pokus – omyl. Tato taktika po nějaké době konečně zafunguje a s úlevou opouštíme Heredii. Bez komplikací vracíme auto v půjčovně a už nás mikrobusem vezou na náš poslední výlet Kostarikou. Na letišti platíme výstupní taxu a úhledně balíme batohy do potravinových fólii ( tuto službu ostatně nabízejí i na letišti). Vzápětí ale zjišťujeme, že před check-in začla ruční prohlídka zavazadelJ. Kostaričané otevírají zavazadla všem, vytahují věci a šátrají rukama v zavazadlech. Vyhazují spreje, pěny na holení a lahve s pitím ( naštěstí nevyhazují drahé parfémy ve skle ). Takže trháme naše potravinové foliie a necháme si prošacovat zavazadla. Přicházíme o sprej difusil na komáry a pěnu na holení. Asi metrová mačeta nám prošlaJ. Místenky do letadla pak dostáváme tak, že úředník obíhá s jedinou tabulkou přepážky a zaškrtává křížky u příslušných sedadel. Že by přece jen Kostarika nebyla tak rozvinutá země???

 

jdi na začátek